I když u nás žijeme už od pětačtyřicátého roku minulého století v míru (i když vlastně jenom proto, že se srpen 1968 neoznačuje jako válka, byť jsme byli okupováni), nemůžeme říci, že by na nás válčení nikdy za tu dobu nedoléhalo. Jenže ještě relativně donedávna se válčilo hodně daleko od nás, a proto se vliv takových konfliktů na naše životy omezoval spíše jen na výdaje za zbrojení nebo případně na účast našich vojáků v misích NATO.
Ale to je minulost. Dnes už se válčí i poměrně nedaleko od nás, a kdyby se před lety nerozpadlo Československo, byla by válka u našich bezprostředních sousedů. A čím blíž nám taková válka je a čím významnější země se jí účastní, tím je to i pro nás horší.
Naši lidé v současné válce neumírají, ale přesto nám už docela dlouho mrzne úsměv na rtech. Zatím jenom v přeneseném smyslu slova. Protože kvůli blokádě Ruska coby agresora začínáme dost bolestně pociťovat třeba i rostoucí ceny a nedostatek energií. Zatímco ještě donedávna jsme řešili, na jakou energii vsadit, abychom si chránili přírodu, dnes už se obáváme, zda bude energie vůbec dost.
Už se sice šetří se i na topení Nebankovní hypotéky si kvůli tomu ale ještě brát nemusíme. Ještě pořád to nějak zvládáme, ale přesto už mnozí z nás trnou. Protože teď tu máme docela horké léto, ve kterém se zase tolik té energie nespotřebovává, ale už za pár měsíců tu bude zima. A ukrajinská válka a s ní spojené problémy s plynem z Ruska neberou konce. A tak už se energie nezdražuje jenom kvůli povinným příspěvkům na ekologické zdroje energie. Už je a asi i bude pořád dražší i kvůli jejímu možnému nedostatku. A nejen to. Už se proslýchá, že se třeba nebude v zimě tolik centrálně vytápět, že bychom se měli doma spokojit s pouhými osmnácti stupni. Což je pro mnohé z nás nepříjemně málo. Už jsme zhýčkaní.
A k čemu to povede? Možná k tomu, že nám vážně zmrzne úsměv na rtech. Ale už doslova.