Možná tu dobu pamatujete i vy, možná už jenom vaši rodiče a možná dokonce jenom prarodiče. Ale ta doba tady byla skutečně, a tak ji dodnes pamatuje leckdo z nás současníků. Dobu, která skončila až v době, kdy se narodili ti, kteří dnes dosáhli oněch takzvaných Kristových let. Byla to doba, kdy se nemohlo zrovna moc cestovat. Tedy nedalo se toho ve skutečnosti ještě daleko více, ale na cestování se to podepisovalo skoro nejzjevněji.
Byly to prostě doby, kdy se pro většinu z nás smrsknul svět jenom na socialistický tábor, na omezený počet zemí s podobnou diktaturou, jakou byla ta naše. Kdo chtěl tehdy cestovat, měl sice pořád ještě na výběr, jenže bylo si ve skutečnosti z čeho vybírat? Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko, Polsko, dnes už neexistující Sovětský svaz, a zřejmě v nejlepším případě dnes už rovněž neexistující NDR, tedy tzv. východní Německo, to tedy byla volba! Byla to vlastně jedna a tatáž mizérie, pouze v různých provedeních. I když je pravda, že jsme si ani nic moc víc přát nemohli, že jsme museli vzít i onou ubohostí zavděk, protože jsme u nás měli rovněž zoufale nevýkonnou ekonomiku a důvěru nevzbuzující měnu, se kterou jsme mohli být rádi, že nám aspoň někde byli ochotni něco prodat. A nemohli jsme se ani divit, že ani nad možností cestovat k nám v cizině právě nejásali. Nebyl důvod, snad kromě chátrajících památek v několika historických městech a láce pro západní turisty preferované veksláky.
A cestovat jinam, do zemí, které na tom byly lépe? To bylo pro mnohé z nás jenom něco z říše snů. Protože leckdo do kapitalistické ciziny nesměl vůbec, a u leckoho by o tom rozhodovalo tolik úředníků tak komplikovaným způsobem, že to snad ani nestálo za to.
A kdo chtěl skutečně cestovat? Ten sice měl jistou šanci, ale chtělo to jediné. Dostat možnost vycestovat do vyspělé demokratické části světa a v rozporu s našimi zákony se odtud už nevrátit. Jenže i pak tu byla omezení, co se cestování týká. Takoví lidé už pak museli akceptovat, že se pro změnu nedostanou do našich, socialistických zemí, ani do své původní vlasti. A ti z jejich blízkých, kteří tu museli zůstat coby osobitá garance, už se pak sotva někdy někam podívali.