Člověk se naučil využívat mnoho přírodních materiálů a zdrojů a další se naučil vyrábět si sám. Z železa začal vyrábět zušlechtěnou ocel, naučil se vyrábět sklo, keramiku, plasty apod. Ale časem si uvědomil, že každý materiál má jiné vlastnosti a jiné možnosti použití a kdyby se mu podařilo spojit dva materiály ze zcela odlišnými vlastnostmi, vznikl by jeden dokonalý a hle, na světě byly kompozity.
Nepleťme si ale kompozity se sloučeninami nebo slitinami. Slitina, např. bronz, vnikne roztavením mědi a cínu, jejich promícháním a poté ztuhnutím. Vzniklá bronz je nový materiál, který skloubí vlastnosti mědi a cínu. Ale kompozit vznikne ze dvou materiálů, které mají tak odlišné vlastnosti, že by se nedaly žádným způsobem smíchat dohromady. Typickým příkladem je železobeton. Jedna ze složek kompozitu je pojivo, zde je to beton, a železo, většinou tyče, dá kompozitu potřebnou pevnost. Tyto dva materiály se nepromíchají, pouze se z nich vytvoří např. panel nebo sloup.
Využití kompozitu je ale daleko širší, než je železobeton.
Kompozitní materiály, které spojují skleněná vlákna a jako pojivo pryskyřici jsou dokonalé pro prostředí s agresivními kyselinami, kterým odolají pouze plasty nebo právě kompozity. Plasty mají jednu velkou nevýhodu a tou je pevnost. Chcete-li udělat plastové rošty do chemické továrny, museli byste pod ně udělat hustou síť ocelové konstrukce, která by rošty podpírala. Zato rošt, který bude z kompozitního materiálu, bude kombinovat chemickou odolnost pryskyřice, která obalí a tím ochrání skleněná vlákna, která dají roštu pevnost. Výroba kompozitních materiálů je velká alchymie a je tu velký prostor pro kombinování nejrůznějších materiálů s nejrůznějšímu vlastnostmi jak pevnostními, tak co se týká odolnosti, nejen té chemické, ale i proti otěru. Vždy přesně dle přání zákazníka.